Hadi a lidé
Hadi a lidé
Zájem lidí o hady je natolik silný, že často hraničí až s posedlostí. Již od prehistorických dob halí skutečnou podobu hadů plášť pověr a mýtů. V Evropě se na několika místech objevují jeskynní malby hadů pocházející z dob kamenné. Malbu třímetrového hada obklopeného miniaturní slony nalezneme ve velké jeskyni ve francouzském Baume Latrone. Rovněž zakřivený jílový strop nedávno objeveného Hadího dómu, jiné francouzské jeskyně poblíž Rouffignaku, zdobí stovky propletených siluet hadích těl. I původní obyvatelé Austrálie, kteří se stále věnují jeskynním malbám, často využívají hadí motivy.
Hadi fascinují člověka jistě i svým podivným vzhledem a pohybem, ale hlavním důvodem je jejich schopnost neočekávaného smrtícího výpadu. Těmito rysy se hadi nejen odlišují od člověka, ale v jeho očích se i vymykají přírodnímu řádu a stávají se nelidskými, nepřirozenými tvory. Mýty a legendy vedly často k uctívání hadů. V různých rolích se hadi postupně objevovali v obřadech a rituálech různých náboženství celého světa.
Mýty, rituály a uctívání hadů
V biblickém podání stvoření, svedl had Adama a Evu v rajské zahradě ke snědení ovoce ze stromu poznání. Důsledkem toho je židovsko-křesťanská představa hada jako ztělesnění ďábla. Staří Egypťané naproti tomu prohlíželi na hady jako na bohy. Jejich ekonomika závisela na Nilu a duchem Nilu byl hadí bůh. Hieroglyf označující Horní i Dolní zemi Egypta vznikl jako zobrazení dvou kober. Kobra včleněná do faraonovy koruny symbolizovala panovníkovu moc a sílu. Nejslavnějším hadem starého Egypta je aspis, o kterém se předpokládá, že ho Kleopatra použila při své sebevraždě. Tímto hadem mohla být kobra egyptská (Naja haje) nebo některý z egyptských druhů zmijí.
Rovněž Babyloňané, staří obyvatelé Mezopotámie, uctívali hadí božstva. Eufrat nazývali řekou hada a had také symbolizoval plodnost Země. Pro výběr hada k rituálům plodnosti byly patrně rozhodující falické asociace spojené s tvarem hadího těla.
Hadi hráli velmi důležitou roli i v náboženství klasických civilizací Řeků a Římanů. Dvojice hadů věnčí odznak posla bohů Herma, hada má na štítu i Athéna, bohyně války a ochránkyně města Athén. Hadi se rovněž uplatnili při posvátných rituálech starořeckých svátků plodnosti. Vítězně s hady, včetně sedmihlavé hadí příšery, bojoval polobůh Héraklés (latinsky Hercules). Hadi se svíjeli místo vlasů na hlavě Medúsy, jež pohledem proměnila v kámen každého troufalce, který ji spatřil.
Civilizace středoamerických Aztéků uctívala hadího boha, známého pod jménem Quetzalcoalt. Zobrazení tohoto hlavního aztéckého boha se v podobě opeřeného hada dochovalo ve významném chrámu v mexickém Teotihuacánu i na mnoha dalších budovách a chrámech. Hadi jsou rovněž součástí mnoha mýtů a zvyků severoamerických indiánů. Slavné jsou zejména rituální hadí tance, které k poctě chřestýře pořádají indiáni kmene Hopi.
Rovněž v Asii se hadi těší velké vážnosti. V Indii jsou předmětem uctívání kobry. Na jejich počest se konají velké festivaly. Místní lidé věří, že když bohatý muž zemře bez dědice, vrátí se na svět v podobě kobry, aby ochraňoval svůj majetek. V jiných částech Indie vkládají do úst mrtvého hada měděnou minci a obřadně ho pohřbívají. Věří, že tímto svým počínáním zažehnají ďábla. V Malajsii se v některých buddhistických chrámech mniši starají o chřestýšovce Waglerovy (Trimeresurus wagleri). Uctívání těchto jedovatých hadů přináší lidem přízeň štěstěny.
V Africe je rozšířeno uctívání krajt. V Zimbabwe věři, že usmrcení krajty má za následek dlouhotrvající sucho, které se dá zažehnat spálením hadího těla. Podobná pověra existuje i v jižní Africe. V západoafrických zemích Nigérii a Beninu byly krajty posvátné. Místní obyvatelé, zavlečení jako otroci do karibské oblasti, přinesli své náboženství i do nových zemí a praktikují je ve formě woodoo.
Hadů se týká mnoho domorodých pověr a zvyků v Austrálii. Mimořádně rozšířená je báje o hadovi, který žil v jezeře a dštil vodu na oblohu tak dlouho, dokud nevytvořil mraky a duhu, z nichž pochází déšť. Tento dlouhý had je stále ústřední postavou domorodých obřadů přivolávají déšť.
Hadi v lékařství
Stejně jako jsou hadi v mýtech a legendách zosobněním boha i ďábla, považovala je také medicína ze zdroje chorob, ale také věřila v jejich schopnosti léčit a uzdravovat. Roku 293 př. n. l. postihla Řím velká epidemie. Zažehnal ji římský bůh lékařství Aesculap, který se objevil v podobě hada. Později Římané na jeho počest postavili chrám. Aesculapova hůl se dvěma ovinutými hady dodnes slouží jako symbol lékařského povolání. Hadem, s nímž je Aesculap spojován, je užovka stromová (Elaphe longissima). V mnoha evropských jazycích nese i jeho jméno. Výskyt tohoto hada při severním okraji svého rozšíření (například v naší republice) v nespojitých, izolovaných ostrovních by mohl být důsledkem toho, že Římané užovku stromovou chovali v chrámech jako posvátného živočicha a při své expanzi ji zavlekli na sever.
Mnohé národy považují hadí maso za prostředek prevence, nebo léčby různých chorob. Číňané pojídání hadů léčí tuberkulózu, ve Spojených státech byl na trhu léčiv k dostání chřestýší olej, Římané používali pomádu z hadů jako prostředek proti plešatění. Hadím jedem se léčily sněť, zánět mozkových blan i cholera. Sušení jed zmije řetízkové (Vipera russelli) se do dnešních dnů používá jako koagulant (prostředek k zastavení krvácení).
Proti těmto zvykům stojí ovšem staré pověry o tom, že hadi mohou pouhým pohledem způsobit onemocnění, nebo dokonce smrt člověka. Nemoc si lidé často spojovali s vniknutým hada nebo pouze jeho ducha do těla oběti. Evropané se ve středověku velmi obávali, aby do nich had ve spánku nevnikl ústy. Prevence tohoto strašného neštěstí spočívala v hojném pojídání česneku.
Hadí ušknutí
Fakt, že někteří hadi jsou velmi jedovatí, způsobil obecnou hrůzu, kterou lidé mají z hadů. Tato hrůza se přenesla i na zcela neškodné tvory. Drobné dvouplazy považovali lidé za prudce jedovaté dvouhlavé stvůry, protože mají hadovité tělo a ocas podobný hlavě. Jako prevenci proti ušknutí lidé vypracovávali různé metody. Kovbojové na Divokém západě na noc obkružovali tábořiště lanem spleteným z koňských žiní, neboť věřili, že hadi přes ně nepřelezou, aby si nepoškrábali břicha. Na ochranu před ušknutím nosili lidé amulety, ochránit je měla i zaříkávadla, tance a různé rituály.
Navzdory všem těmto metodám se lidé stávali a stále ještě stávají obětmi hadích ušknutích. Tam, kde toto nebezpečí hrozilo nejvíce, různé kmeny hledaly způsoby léčby, jejichž výkonem prověřovaly hadí doktory. Nejznámějšími hadími doktory byli Psylliové ze severní Afriky a Blízkého východu. Dokázali prý léčit hadí ušknutí pouze dotykem prstů na poztižené místo. Vzhledem k tomu, že pro mnoho postižených představuje hlavní nebezpečí šok, protože hadi často použijí jenom malé množství jedu, může klid a jistota, jež dodá tak prostý zákrok, mít značnou šanci na úspěch. Mezi další tradiční léčby hadího ušknutí patří pozření samotného hada, přikládaní pijavic pouštění žilou, aby se vyměnila otrávená krev, přiložení porézních kamenů na poztižené místo, konzultace různých léčivých rostlin nebo pokrytí rány střelným prachem, který se potom odpálí. Další metodou je požití značného množství alkoholu. Tato metoda je však špatná, protože požití alkoholu po ušknutí je jedna z nejhorších věcí, jaká se dá udělat. Ve skutečnosti existuje málo ověřených dokladů o úspěšnosti popsaných tradičních způsobů léčby ušknutí. Pravdou je, že v zemích, jejichž obyvatelé tyto metody používají, je úmrtí na následky hadího ušknutí stále běžné.
Vývoj opravdu účinné léčby hadího ušknutí ve skutečnoti započal až koncem devatenáctého století. Roku 1887 publikoval G. Sewall výsledky své práce o preventivním očkování proti otravě hadím jedem. Když do pokusných zvířat injekčně vpravoval malé dávky chřestýšího jedu, vypěstoval u nich postupně imunitu i vůči jeho smrtelné dávce. Jeho práci rozvinul Pasterův ústav, v němž vědci zjistili, že i neimunizovaná zvířata se dají po ušknutí zachránit injekcí krve od zvířat imunizovaných Sewallovou metodou. To je přivedlo na myšlenku použít krevní érum imunizovaných zvířat jako protijed při hadím ušknutí. Vývoj tohoto séra byl natolik úspěšný, že v roce 1895 bylo poprvé použito při léčbě ušknutého člověka. O několik let později začala komerční výroba koňského séra proti kobřímu jedu a ústavy začaly zkoumat, vyvíjet a produkovat další typy sér.
Dnes se na formách, roztroušených od Thajska po Brazílii, „dojí" velké množství jedovatých hadů a jejich jed slouží k výrobě sér. Dalším cílem výzkumníků byl vývoj univerzálního séra proti jedu všech druhů hadů, ale ukázlo se, že je to nemožné. Správný nebyl ani následující předpoklad, že hadí jedy můžeme rozdělit do dvou skupin - na nerutoxiny, poškozující nervovou tkáň, a na hemotoxiny, rozkládající krev. Ve skutečnosti jsou jedy daleko komplikovanější. Jejich složení se liší nejen u různých skupin hadů, stejné není ani u všech jedinců stejného druhu. Proto musí být v každé oblasti k dispozici několik sér proti hadů, kteří se zde nacházejí.
Podle odhadů umírá každoročně na následky ušknutí přibližně 30 tisíc lidí. Většinu postižených tvoří obyvatelé chudých zemí se špatnou lékařskou péčí. Zatímco v Indii každý rok umírá 10 až 12 tisíc ušknutých osob, ve Spojených státech se počet těhto umrtí drží přibližně pod číslem 30, a to ještě mnoho ušknutých lidí s jedovatými hady přímo manipuluje. Ve Velké Británii mezi roky 1899 a 1945 zaznamenali sedm úmrtí po ušknutí zmijí obecnou, pouze jedno v letech 1945 a 1960 a od té doby již žádný nezemřel. Zato zde v roce 1983 zabil jednadvacet lidí kůň a šest osob zemřelo na následky včelího nebo vosího bodnutí. (Podobná situace je i v České republice. Od roku 1945 statiskiky nezaznamenaly smtelný případ zmijího ušknutí.)
Ušknutí lze předcházet dodržováním určitých jednoduchých zásad. Je třeba nosit do přírody pevnou obuv, dávat pozor při chůzi a nesahat na bezpečně neurčené hady. V oblastech výskytu jedovatých hadů bývají k dispozici soupravy se sérem, avšak sérum by rozhodně neměl aplikovat laik. Je totiž známo, že kvapně či chybně použité sérum může být nebezpečnější než samotné hadí ušknutí.
Tančící hadi a hadí kouzelníci
Hadí kouzelníci jsou nedílnou součástí koloritu severní Afriky, a zvláště Indie. Ke svým produkcím využívají většinou kobry, zvláště kobru královskou (Ophioophagus hannah) a kobru indickou (Naja naja). Jejich produkce se zakládá na jednoduchých technických dovednostech zahalených do oblaku tajemna. Hadi rozhodně nemohou slyšet hudbu kouzelníkovy flétny. Vztyčují se do výstražného postoje pouze v reakci na pohyb kouzelníkovy flétny a rukou. Kouzelník spoléhá pouze na svou znalost hadího chování. Určité riziko povolání však tato profese přináší a ani kouzelníci se občas nevyvarují ušknutí, které může skončit i tragicky. Nekteří z nich se chrání tím, že kobrám vyrážejí jedové zuby nebo že je před produkcí nechávají opakovaně kousat například do látkového zámotku, dokud nevyčerpají své jedové zásoby. Když kouzelník líbá kobru na temeno hlavy, není to tak nebezpečné, jak se zdá, neboť hadí výpad může směrovat pouze dolů, dopředu nebo v menší míře do strany. Jiní kejklíři nutí kobry do souboje s promykami. Kobry tyto souboje většinou zaplatí životem, což podle toho, kdo četl příběh o Rikki Tikki Tavim z Knihy džunglí od Rudyarda Kiplinga, není žádným překvapením. V Japonsku a v Indii existují i kejklíři, kteří si zasouvají živé hady do nosu a ústy je vytahují ven. Tance s hady, které toho s těmi indickými nemají mnoho společného, můžeme vidět i po kabaretech a striptýzech celého světa. Tanečnice při nich využívají nejedovaté a zcela neagresivní hady, jako jsou krajty tygrované (Python molurus) nebo hroznýši královští (Boa constrictor). V některých částech Spojených státu se podél silnic konají chřestýší show.
Hady cová mnoho zoologických zahrad. Ve většině z nich hadi slouží jako atrakce, ale některá zoo hady úspěšně a cílevědomě rozmnožují. Rovněž v některých hadích parcích, jako je slavný Australský hadí park v Novém Jižním Walesu nebo Madraský hadí park v Indii, se konají veřejná představení s hady. Návštěvníci si při nich mohou na hady i sáhnout a přitom se dozvědí spoustu užitečných věcí o hadích ušknutích i o důležité roli hadích parků při výrobě sér.
