Pohyb

Pohyb

Říkáme-li, že se had plazí, silně zjednodušujeme, neboť hadi ve skutečnosti  ovládají čtyři základní metody pohybu-boční vlnění, červovití pohyb, pásový posun a kráčení do strany. Volby způsobu pohybu závisí hlavně na typu terénu, po kterém se had pohybuje. Při pohybu bočním vlnění had vytvoří pomocí série svalových stahů od hlavy dozadu několik kliček. Aby se had na souši mohl pohybovat bočním vlněním, nutně potřebuje povrchové nerovnosti. O ty zapře každou kličku a tlakem proti nerovnosti posune část těla dopředu. Stejný způsob pohybu uplatňují hadi i při plavání. Nerovnosti povrchu zde nahrazuje odpor vody. Červovitý pohyb používají hadi v obtížném terénu nebo v omezeném prostoru (například v noře). Had skrčí zadní část těla, pokud mu to prostor dovolí, a předek těla natáhne co nejdál dopředu. Potom se zapře hlavou a přitáhne tělo jako měch v harmonice. Potom celý postup opakuje. Pásový posun používají zvláště velcí a mohutní hadi typu hroznýšů, krajt a velkých zmijí. Díky němu se mohou pohybovat ve zcela napřímené poloze. Hnací jednotkou tohoto pohybu jsou mezižeberní svaly a svaly spojující žebra s břišními štítky. Zatímco jedna skupina žeber a břišnách štítků se opírá o nerovnosti podkladu a pohybuje se dozadu, druhá se nad povrchem vrací dopředu. Vzniká přitom dojem nenamávého, jakoby pásového pohybu.

Kráčení do stran je jediná možnost pohybu na podkladu, který neposkytuje oporu a ujíždění dozadu. Tuto metodu proto na celém světě používají hadi žijící v oblastech vátých písků. Jako příklad nám mohou sloužit chřestýš rohatý, zmije zakrslá nebo zmije McMahonova. Hadi při něm kráčí stranou v sérii kroků, jejichž výsledný směr svírá s linií těla úhel zhruba 45 stupňů. Had se vždy dvěma částmi těla opírá o písek a dvě kuličky přenáší dopředu do další opěrné pozice. Nehnutá opora na dvouch plochách v každém okamžiku brání podklouznutí. Po hadovi kráčejícím po písku zůstává zvláštní stopa, která se skládá z řady siuběžných úplných otisků těla. 

Někteří hadi vyinuli ještě další způsoby pohybu. Například mořští hadi mají často zploštělý ocas, který používají jako veslo. Jihoamerický křovinař Porthidium nummifer se při lovu kořisti dokáže vymrštit až na vzdálenost jednoho metru. V jihovýchodní Asii žije několik druhů bojg rodu Chrysopelea, které dokážou roztáhnout žebra a změnit tělo v mírně prohnutou nosnou plochu. Díky tomu se hadi mohou klouzavým letem snášet z korun stromů jako na padáku. 

Pověsti o rychlosti, kterou dokážou hadi vyvinout, vždy unačně přeháněly. Ve skutečnosti jsou hadi většinou, nehledně na způsob pohybu, vysloveně pomalí živočichové. Některé severoamerické užovk rodů Coluber a Masticophis se údajně měly pohybovat rychlostí kolem 24 km/h. Rychlostní testy, které probíhaly v roce 1930, ovšem ukázaly, že nejrychlejší z nich, užovka americká (Coluber constrictor) se plazila rychlostí 5,9 km/h a jiná užovka Masticophis flagellum piceus vyvinula rychlost 5,7 km/h. Relativně rychl, 6,7 km/h, je naše užovka obojková (Natrix natrix).

Nejrychlejším hadem světa je téměř jistě mamba černá (Dendroaspin polylepis). Pravda o tom, ža na krátkou vzdálenost vyvine maximální rychlost 16 km/h, je ovšem i u ní podstatně střízlivější než báchorky, podle kterých je alespoň dvakrát rychlejší. Nejrychleji  plavoucími hady jsou vodnáři z indopacifické oblasti. Jeden z nich, vodnář dvoubarevný (Pelamis platurus), dokáže krátkodobě při pronásledování kořisti plavat rychlostí až 16 km/h.

Pohyb

U hadů se vyvinulo několik způsobů kompenzujících ztrátu končetin. Každá metoda znamená různé využívání žeber a svalů na nich upnutých, ale použití každé metody závisí také na hmotnosti hada, rychlosti pohybu, kterou potřebuje a na typu podkladu.

• Lineární pohyb vpřed - Těžcí hadi a hadi, kteří se obvykle pohybují pomalu se někdy pohybují přímým směrem. Stahují postupně svaly a vlnivě se pohybují vpřed jako housenky, opírajíce se současně dotykovými okraji břišních štítků o nerovnosti povrchu.
• Pohyb vlněním - Had se stáčí vlnovitě ze strany na stranu a používá při tom postupně každý bod svého těla k odrazům od terénních nerovností. Takto se hadi pohybují i při plavání, někdy i šplhání. Zvláštním případem je boční pohyb vlněním (sidewinding), využívaný některými hady zejména na sypkém povrchu (na písku v pouštích)
• Harmonikový pohyb - Hrabaví hadi se pohybují norami tak, že se jedním koncem harmonikově složeného těla prudce odrazí od stěny nory a druhý konec je tak vržen vpřed.
• Klouzání vzduchem - Někteří hadi žijící v korunách stromů (Chrysopelea) jsou schopni překvapivě efektivně plachtit poté, co zploští své tělo tak, že při pohybu vzduchem vyvozuje vztlak.