Tělesná stavba a anatomie hadů

Nejvýraznějším znakem hadů je jejich beznohé, dlouze protáhlé tělo. U vývojově starších druhů hadů se ještě často mužeme setkat se zbytky pánevního pletence u končetin. Tyto upomínky na ještěrovité předky hadů jsou patrné jako drobné drápky po stranách kloakálního otvoru. Kostra hadů se skládá pouze z lebky, dlouhého sloupce obratlů a žeber. Páteř se v celém průběhu takřka nemění. Skládá se 15-450 obratlů, které nejsou po páru žeber. Pohyblivost kloubního spojení mezi obratli omezují křídlaté výběžky na 25 stupňů na každou stranu. Tento limit chrání před poškozením míchu, procházející kanálkem ve středu obratlů, i cévy a nervy, které vedou podél páteře z venku. 

Lebka primitivnějších hadů je ještě docela pevná, ale většína hadů má silně roztažitelnou lebku. Kloubní spojení mezi horní a dolní čelistí je značně volné a umožňuje, aby se jednotlivé čelistní kosti od sebe i od mozkovny značně vzdálily. Tato úprava hadům umožňuje pozřít i větší kořist, než jsou oni sami. Zuby jsou často silně zakřivené a ohnuté dozadu. U většiny jedovatých druhů je pár zubů sloužící k vstřikování jedu větší než ostatní. Zuby vyrůstají většinou z obou čelistí. Vyjímkou jsou slepáci, kteří mají ozubenou pouze horní čelist, a slepani se zuby jen v čelisti dolní.

Svaly

Hadí svalsto je velmi složité. Skládá se z mnoha různých svalů i svalových snopců. Jejich součinost umožňuje hadům charakteristický hladký a klouzavý pohyb. Tři páry dlouhých svalových svazků, spojujících obratle, vedou podél páteře. Tyto svaly odpovídají za vlnění těla. Těsnější kličky a závity způsobují stahy svalů, upínajících se na výběžky obratlů. Další svaly spojují jednotlivá žebra mezi sebou i s obratli. Při pohybu hrají rovněž důležitou úlohu kožní svaly, které mezi sebou spojují jednotlivé šupiny a upínají je i k žebrům.

Orgány 

Hadovitý tvar těla se nemohl neodrazit též na tvaru a uložení vnitřních orgánů. Hadi většinou mají pouze jednu, pravou, funkční plíci. Jediná plíce většiny hadů je silně protáhlá. Rovněž samčí i samičí rozmnožovací orgány se přizpůsobily hadovitému tělu. Samčí penis se dělí na dva orgány, které nazýváme hemipenisy. Hemipenisi jsou u různých druhů hadů velice různorodé. Jejich povrch často pokrývají různé hrbolkaté výrustky nebo zpětné háčky. Varlata jsou zcela oddělena, levé varle je posunuté dopředu. Podobně mohou být uloženy i samičí vaječníky. Někdy ovšem levý vaječník zcela chybí. 

Trávící systém hadů prodělal rovněž různé úpravy. Žaludek je pouze slabě rozšířená část trávící trubice, kuličky střeva nejsou příliž husté, a tak jej neprodlužují. Podlouhlá játra se táhnou souběžně s plícemi, žlučník nepřisedá k játrům, ale je posunutý pod žaludek ke dvanáctníku. Ledviny namají typický lednovitý tvar. Jsou dlouze oválné a levá ledvina je podstatně níže než pravá. Hadům chybí močový měchýř a nevylučují tekoucí moč. Z krve filtrované odpadní látky odcházejí spolu s trusem ve formě bílé dusíkaté hmoty obsahující krystaly kyseliny močové.

Kůže

Kuže většiny hadů nepropouští vodu. Učinně zabraňuje vysychání těla, proto mohli hadi osídlit suché pouštní oblasti.Kůži tvoří tři vrstvy. Vnitřní vrstva, obsahující pigmentové buňky, je nejtlustší. Střední, velmi tenká část se skládá z buněk, které rostou a dělí se. Vnější pevnou vrstvu, jež má podobu nejrůznějších šupin nebo štítků, vytvářejí odumřelé buňky. Kůže je pružná, protože při polykání kořisti se jednotlivé šupiny mohou rozestoupit.

Typy šupin

Počet a uspořádání šupin se v rámci jednoho druhu příliš nemění. Tyto faktory jsou tudíž důležitým vodítkem při určování hadů. Šupiny na hlavě mají většinou podobu velkých štítků, ale na příkladu hroznýšů a zmijí vidíme, že mohou být i malé. Hřbetní neboli dorzání stranu těla pokrývají většinou malé šupiny, jejichž povrch je v závislosti na druhu hada velmi různorodý. Mohou být hladké, kýlovité i hrbolkaté, ale obvykle jsou lesklé a překrývají se jako střešní desky. Břišní neboli ventrální stranu těla většinou kryje jedna řada příčně protáhlých velkých štítků. Břišní štítky nenajdeme u primitivních hadů,  a u hroznýšů a krajt jsou relativně malé. Na ocasu se řada břišních štítků často rozdvojuje.

Svlékaní kůže

Jak rostou, musejí se všichni hadi občas zbavovat pevné vnější vrstvy odumřelích buněk. Prvním krokem ke svlékaní je vyloučení tekutiny mezi starou a novou vrstvou pokožky. Zbarvení hadů zmatní a oči se mléčně zakalí. Po několika dnech se had začne otírat hlavou o drsné předměty a začíná se svlékat. Pokožka se na hlavě uvolní a had z ní postupně vylézá. Zůstane po něm většinou jednolitá, neporušená svlečka, obrácená naruby. Interval mezi svlékáním se mění. Mládí hadi se svlékají častěji něž než starší.

Zbarvení

Většina pozemních druhů hadů má hnědavé nebo šedivé zbarvení, které je dobře maskuje. Stromoví hadi, žijící mezi listovím, bývají za stejných důvodů zelení. Základní zbarvení pouštních hadů bývá, v závislosti na typu písku, většinou žluté nebo červenavé. Barevný vzor některých hadů opticky rozrušuje jejich obrys. Tuto strategii můžeme vidět zejména u různých zmijí a chřestýšů. Dobrým příkladem je zmije gabunská (Bitis gabonica). Rovněž hroznýš královský nejen splývá dokonale s pralesním podkladem, ale proužky na jeho hlavě zároveň znemožňují nepříteli přesně zaměřit hlavu a oči. Barvu hadů způsobuje různé nahloučení kožních pigmentů a fyzikální vlastnosti povrchu šupin. Mikroskopické povrchové struktury způsobují druhový lesk, například duhovce jednobarevného nebo hroznýše duhového (Epicrates cenchria). Jestliže má had v kůži pouze žlutý pigment, bude zcela žlutý. Jestliže převládajícím pigmentem je melanin (tmavě hnědý nebo černý pigment), má had tmavé nebo černé zbarvení. U mnoha zmijí a jiných druhů hadů tmaví jedinci v populaci převažují. Výhodou melanických hadů je rychlejší a snažší zahřívání absorpcí slunečních paprsků. Méně obvyklý je albinismus neboli úplná ztráta pigmentace, protože albíni jsou snažší kořist nepřátel. Rovněž uvnitř jednotlivých druhů hadů může být zbarvení vysoce proměnlivé. Mláďata zelené krajty stromové bývají žlutá nebo červená. korálovka pruhovaná (Lampropeltis getulus) vytváří na svém rozsáhlém severoamerickém areálu sedm poddruhů, jejichž zbarvení se mění od zcela černé přes černou se slabými příčnými pásky a řetízkový vzor až po výrazné podélné pruhy. Hado často mívají i zářivé červené, žluté a černé kroužky. Zbarvení varuje dravce před jedovatými druhy. Nevyskytuje se pouze u jedovatých hadů, jako jsou korálovky, ale i u nejedovatých korálovek, které ja napodobují.

Velikost

Velikostní rozpětí hadů je zcela mimořádné. Zahrnuje škálu od 15 cm až po 9 m. Přesně změřit živého hada je ve skutečnost velimi obtížné. Jeho tělo se neustále kroutí a nedá se udržet v natažené poloze. Rovněž měření mrtvého hada naní zcela objektivní, neboť se v důsledku stažení vazů a kůže výrazně smrští. Proto musíme být při meření hadů velmi opatrní a kritičtí.

Pohyb

Říkáme-li, že se had plazí, silně zjednodušujeme, neboť hadi ve skutečnosti  ovládají čtyři základní metody pohybu-boční vlnění, červovití pohyb, pásový posun a kráčení do strany. Volby způsobu pohybu závisí hlavně na typu terénu, po kterém se had pohybuje. Při pohybu bočním vlnění had vytvoří pomocí série svalových stahů od hlavy dozadu několik kliček. Aby se had na souši mohl pohybovat bočním vlněním, nutně potřebuje povrchové nerovnosti. O ty zapře každou kličku a tlakem proti nerovnosti posune část těla dopředu. Stejný způsob phybu uplatňují hadi i při plavání. Nerovnosti povrchu zde nahrazuje odpor vody. Červovitý pohyb používají hadi v obtížném terénunebo v omezeném prostoru (například v noře). Had skrčí zadní část těla, pokud mu to prostor dovolí, a předek těla natáhne co nejdál dopředu. Potom se zapře hlavou a přitáhne tělo jako měch v harmonice. Potom celý postup opakuje. Pásový posun používají zvlážtě velcí a mohutní hydi typu hroznýššů, krajt a velkých zmijí. Díky němu se mohou pohybovat ve zcela napřímené poloze. Hnací jednotkou tohoto pohybu jsou mezižeberní svaly a svaly spojující žebra s břišními štítky.

Rozmnožování

Většina hadů klade vejce, ale je i významný počet druhů živorodých. Hadi mírného pásma se většinou páří na jaře brzy po ukončení hiberrnace a kladou vejce/rodí mláďata v létě. Tropické druhy se často páří v časové návaznosti na období dešťů a kladou několik snůšek ročně. Samci a samice se vyhledávají pomocí feromonů – chemických pachových stop, které v terénu zanechávají. Zásnuby jsou většinou jednoduché a hadi o potomstvo příliš nepečují. Ale např. krajty obtáčejí svým tělem vejce, která tak chrání a zahřívají, a kobry hnízda s vejci hlídají. Mláďata se líhnou ze skořápek pomocí vaječného zubu. Uvnitř vejce může být stočeno hádě až 7x dokola.

Vylučování

Hadi vylučují žluto-bílo-hnědou tekutinu. Je to způsobeno trávícími enzymi v jejich těle, kde se potrava postupně rozkládá až se mění v již zmíněnou tekutinu.

Hadí jed

Téměř všichni hadi produkují jed v žlázách na patře. Někteří jej pak vypouštějí do ústní dutiny (což není příliš efektivní), další jej aplikují za pomoci rýhovaných či dutých jedových zubů. Jed slouží jednak při lovu, jednak k obraně hada. Mezi nejnebezpečnější jedovaté hady patří taipani, kobry, korálovci, mamby či vodnáři. Nebezpečnost hada určuje toxicita jedu, velikost jeho dávky, způsob aplikace i umístění jedových zubů (někteří hadi mají jedové zuby dost vzadu a před aplikací si potřebují oběť přežvýknout a posunout hlouběji do úst. To lze použít u menší kořisti (např. myši), kterou to pomáhá usmrtit, pro obranu před velkým predátorem to je ovšem naprosto nepraktické. Jediný jedovatý had v Česku je zmije obecná.

Produkce jedu

Jed je produkován jedovými žlázami, což jsou pozměněné slinné žlázy. Jed je produkován i hady škrtiči a "nejedovatými", kde však má jed úkol napomoci trávicímu procesu.

Imunita vůči jedu

Nejlepší imunitu proti těmto jedům mají zvířata, která se hady živí, např. naši ježci živící se zmijí obecnou snese 40× více jejího jedu než morče, mezi další vysoce odolné živočichy se řadí například promyka mungo či medojed kapský.

Typy jedu

Neurotoxin

Ndurotoxin je druh jedu, který působí na nervovou soustavu. Produkují ho jedové žlázy většiny korálovcovitých hadů žijících na souši (kobry, korálovci, mamby,…).

Myotoxin

Myotoxin je jed působící na svalovinu. V jedových žlázách ho mají všechny mořské druhy korálovcovitých hadů (vodnáři, vlnožilové) a některé suchozemské druhy korálovcovitých hadů žijících v Austrálii.

Hemotoxin

Hemotoxin je druh jedu, který rozkládá krevní buňky uštknuté kořisti. Produkují ho jedové žlázy druhů hadů z čeledi zmijovitých (zmije, chřestýši, ploskolebci apod.).

Medicínské využití

Jedy hadů se užívají v medicíně. Hadí jed jako léčivo byl známý již ve starověku. Užitečné jsou díky velkému obsahu enzymů, používají se při léčbě zánětu a k tlumení bolesti. Dále také pomáhá proti revmatismu, zánětům šlach, svalů a oparům.